Poslední polibek - Kapitola 4.

10. listopadu 2007 v 20:58 | mysteria |  Poslední polibek
Moc mi to nemyslelo a asi to chtělo víc času, ale další je tu:-)




"Jsem proti." prohlásil rázně Lucius a přitáhl ji o několik kroků nazpět.
"Co to má znamenat?" vzpouzela se naoko, ale jen do té míry, aby ho zbytečně nepopudila.

"Pověz mi, o co jde!" přikázal chladně.

"Jestli se děje něco, co trápí tvou malou krásnou hlavinku chci to vědět." pokračoval teď už o něco jemněji a majetnicky si Viwian přitáhl k sobě.

"Jak jsem řekla, nic zvláštního." trvala na svém, zatímco se lehce vzpírala v jeho obětí.

"Vlastně.... je tu jedna věc."
Lucius zpozorněl.

"Sirius Black."prohlásila ledově a Malfoy se na to konto rozhořčeně napřímil.

"Dělá ti snad problémy?"

"Mě? Sám víš, že něco takového je téměř nemožné," zasmála se sebejistě a Lucius souhlasně pokýval hlavou. "Ale poslední dobou si dovoluje víc, než je zdrávo. Mám pocit, že potřebuje trochu ponaučit." pokračovala s potutelným úsměvem na rtech.

"Máš na mysli něco konkrétního?" ptal se se zájmem Lucius, bylo vidět, že otázky týkající se Nebelvírského žáka ho evidentně zaujaly.

"Co se toho týče, stačí říct a dostane co si zaslouží a klidně i víc. Bude litovat dne, kdy se odvážil proti tobě postavit." tvrdil zapáleně a už už na podpoření svých slov sahal do hábitu pro hůlku.
Viwian na půl cesty jeho ruku ladným pohybem zastavila. "Myslím, že tohle nebude nutné Lucie. Tuhle záležitost vyřeším sama.."

"Ale je tu jedna věc se kterou bys mi možná mohl pomoci." naznačila a Lucius se ochotně přiklonil blíž.
"Tahle pomsta bude sladká Siriusi Blacku.."

++++


Když klepala Viwian La Rose následujícího dne na dveře Brumbálovy pracovny, nacházela se ve více než příznivém duševním rozpoložení. Ačkoli by se měla spíš obávat následujícího trestu a několika zbytečně ztracených hodin, těšila se na satisfakci, kterou jí následující okamžiky přinesou. Hned poté co jí Brumbál vyzval aby vstoupila sebevědomě nakráčela dovnitř. Sirius už stál před ředitelovým stolem a netvářil se právě dvakrát nadšeně.

"Jsem rád, že jste nakonec přišla slečno La Rose," usmíval se spokojeně ředitel, jako by snad její příchod vůbec neočekával.

"Máme tady s Blackem přece ten společný trest." reagovala kysele, přesto nebylo možné přehlédnout v jejím hlase triumfální podtón.

"Ano přesně tak." pokračoval Brumbál, jako by si vůbec ničeho nevšiml. "Doufám, že bude příznačným ponaučením pro vás pro oba."

"A teď k jeho náplni. Tady pan Filch..." ukázal rukou ke dveřím, kde už se natřásal natěšený školník se dvěma kbelíky a hadry. "Bude dohlížet na to, abyste svou práci odvedli skutečně pořádně. Jistě už pro vás má připravenu speciální práci, že Argusi."

"To si pište," obrátil se dotyčný se spokojeným šklebem k oběma provinilcům a pokynul jim, aby ho následovali dolů.
Zatímco svorně scházeli až do nejspodnějších pater, kde se zřejmě nacházela náplň jejich práce nepromluvil ani jeden z nich jediné slovo. Black, který šel první se jen párkrát otočil a vrhal na Viwian vítězoslavné pohledy. To ji ovšem nechávalo docela chladnou. Události včerejšího večera měla stále živě pod kůží a ještě ráno u snídaně se musela dost co ovládat, aby ho nezlikvidovala rovnou, ale na to byl ještě čas. S úsměvem stejně medovým kráčela na konci malého trojčlenného procesí.

"Ták jsme tady," prohlásil konečně Filch, když se dovlekli do jedné z nejméně používaných chodeb hradu. "Tady už se negruntovalo co pamatuju." podrbal se na bradě a rozhlédl se po pavučinách rozsprostírajících se po stropě.

"Výborně," povzdechla si Viwian.
Ani brnění po stranách nezářilo novotou a bylo zjevné, že i o něj se budou muset v rámci svého trestu postarat.

"Takže milánkové, můžete začít. Doufám, že až tady skončíte bude se ta podlaha i brnění blejskat." uchechtl se a podal každému jeden hadr a koště. "A kdyby vám to náhodou bylo málo, tak támhle na konci je ještě kumbál se starým harampádím, který by taky potřebovalo trochu oprášit."

Viditelně nadšen už se chystal co nejrychleji zmizet, když se ještě na odchodu otočil.

"A abych nezapomněl. Žádný kouzla! Hůlky hezky pěkně sem." zavelel a nastavil dlaň do které mu je jeden po druhém odevzdali.

To byl přesně okamžik na který Viwian čekala. Black byl neozbrojen a sám, Filch, který na ně měl dohlížet zmizel za vlastními povinnostmi, široko daleko nikdo z jeho kamarádíčků a i kdyby, Lucius se už postará o to, aby se tu neukazovali. Stejně nikdo kromě Filche a Brumbála nevěděl kde jsou.
Místo aby se ale oba vrhli do horlivého plnění svého úkolu Black zůstal pobaveně stát a pohrával si se špinavým hadrem v rukou.

"Tak co La Rose, jak se ti to včera líbilo? Neslyšel jsem u snídaně žádná slova díků." popichoval ji jízlivě a sledoval její reakci.

Viwian se jen ušklíbla a ladným krokem přešla až k němu. Nemohla se dočkat momentu překvapení, který vyvolá.

"Za ten včerejšek zaplatíš Blacku!" sykla a vyzývavě po něm šlehla pohledem.

"A jak? Chceš se tady na mě vrhnout a oplatit mi to ručně? Tak prosím, klidně pojď, možná to bude ještě větší zábava než včera," nedal se rozhodit Sirius a dál s úsměvem provokoval.

"Už mám dost toho hraní. Budeš litovat, žes mi kdy zkřížil cestu." prohlásila a z kapsy vytáhla něco, co už nějakou chvíli svírala v dlani.

Sirius jen beze slova zíral na hůlku, kterou mu právě mířila přímo doprostřed obličeje.

"Tohle přece nemůžeš." koktal překvapeně. "Měli jsme je odevzdat..."

"A ty si vážně myslíš, že jsem tomu motákovi dala svou vlastní hůlku? Naivko," rozesmála se Viwian, dřevěným koncem sjela o něco níž a bolestivě jím šťouchla Siriuse do hrudníku.

"Role se obrátily, co Blacku? Teď jsi to ty kdo je mi vydán na milost a nemilost a věř mi, že servítky si brát nebudu."

"Víš, možná bych s tebou mohla mít slitování," zašeptala mu do ucha a s hranou svádivostí se kolem něj ovíjela, hůlkou stále mířící na jeho srdce..
"Ale to bys nesměl být úplný hlupák! Revertis Fartis!"

Než stačil Sirius cokoli udělat, neviditelná síla ho vymrštila do vzduchu a odhodila chodbou o několik metrů dál. Tvrdě dopadl na kamennou podlahu, ale přesto se pokusil co nejrychleji sebrat, mezitím se k němu Viwian opět blížila. Její smích se odrážel od staletých kamenných stěn, když se dívala, jak se před ní její sok snaží uniknout a nemá kam.

"Vzdáváš se dobrovolně Blacku, nebo si budeme ještě chvíli hrát? To máš přece rád.."
"Impedimenta!"

Tentokrát se Sirius stačil vyhnout. Zatímco se barevné jiskřičky odrážely od stěn, udýchaně hledal, kudy se odsud dostat, ale jak vidno nebylo úniku. Jediným světlým bodem v téhle temné chodbě a únikovým východem se zdály malé dveře na konci. Nezáleželo na tom, co je za nimi, hlavně že se dostane z dosahu té šílené La Rose. Nikdy by ho nenapadlo, že bude jako zajíc prchat před holkou, ale ona byla ozbrojená a on ne, což je pádný argument a tak se Sirius čest nečest rozběhl chodbou ve snaze uniknout před sprškou dalších kleteb. Dobře mířená Furnunculus se mu jen tak tak prosmýkla kolem ucha, když konečně zapadl dovnitř a zprudka za sebou zavřel.

"Ale no tak Blacku, to si vážně myslíš, ze se tam přede mnou schováš?" smála se Viwian dál. "Neslyšels Filche? Není tam nic než harampádí, ale to už asi víš..."
"Tak buď hodný chlapec, vylez ven a hezky mě odpros. Možná pak přestanu."

Ale Sirius se zjevně k ničemu podobnému neměl. Zády opřený o stěnu na druhé straně malinké místnůstky a mezi vším tím nepořádkem zhluboka oddychoval a snažil se ulevit rozlámaným údům. Na malý okamžik téměř zalitoval toho polibku a své nerozvážnosti s jakou si Viwian proti sobě popudil. Ani ve snu by ho nenapadlo, jaké následky bude jedna nevinná pusa mít. Kde jsou teď jeho přátele když je potřebuje?

"Alohomora" ozval se zvenčí škodolibý dívčí hlas, zapadlé dveře se rázem otevřely a Viwian vstoupila do tmy. Teď nebo nikdy. Ačkoli by se za jiných okolností nepřemluvil ani vstát, sesbíral všechny své síly a ještě dřív než stačila vyřknout další kouzlo vyrazil směrem k ní a vší silou povalil na zem. Překvapená Viwian povolila pod vahou jeho těla, dopadla k zemi a už slyšela jen povědomé křupnutí, jak její hůlka odešla do nenávratna pod jeho kolenem.

"Blacku!!!!" prskala jako kočka, zatímco jí on trpělivě zatěžoval svým tělem. Cítil jak pod ním vře a pulsuje, svíjí se jako had, ale nebylo jí to nic platné. Tentokrát měl převahu znovu na své straně. Ještě o něco víc ji zmáčkl a zpříma se zahleděl do těch nenávistí žhnoucích očí. Tento pohled ale netrval dlouho, světlo dopadající sem zvenčí se začalo pomalu ztrácet, jak se staré dveře s vrzáním zavíraly.

"To ne.." stačil ze sebe ještě vyrazit, když se znovu zaklaply stejně jako prve.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama