Poslední polibek - Kapitola 5.

10. listopadu 2007 v 22:15 |  Poslední polibek
A ještě jedna, docela malá a kratičká bezvýznamná kapitolka... Ticho před bouří hihi.





"Slez ze mě," vyrážela přidušeně z lehce zmáčklého hrdla, ale Sirius ji očividně nemínil jen tak pustit.

"Teď když tě tu mám takhle hezky v rukou? Nikdy!" chraptěl on, přičemž se snažil o alespoň trochu sebejistý tón, ale i jemu docházela ta hrozná skutečnost, že dřív než příjde Filch se odsud nedostanou. Alespoň ne bez hůlky, která teď ležela rozlomená v půli na podlaze. A co když si ani Filch nevšimne, že jsou tady zavření? Pro oči nevidí a nakonec tady zůstanou zavření dalších stopadesát let, děsivá představa.
"Řekla jsem, abys slezl!!!" nenechala se odbýt Viw a čím dál prudšeji zespodu narážela do Siriusova břicha.

Sám už neměl tolik síly ji držet a tak se jen ztěžka svezl vedle a čekal, co příjde. Vrhne se na něj? Vyškrábe mu oči? Ještě, že tu alespoň byla ta přívětivá tma. Namísto nějakého útoku, ale zůstala Viw ještě chvíli bezvládně ležet na podlaze a ztěžka oddychovala. Kdo by to byl řekl, že je Black takhle těžký? Přesto byla rozhodnutá, že jakmile popadne dech, bude Sirius Black litovat, že se kdy narodil. Tohle vzájemné pošťuchování ji skutečně přestávalo bavit, obzvláště když prohrávala a to se nestávalo. Přemýšlela, kde je asi teď Lucius, sliboval přece, že bude nablízku. Byl to on, kdo jí obstaral náhradní hůlku od někoho z nepozorných prváků, její vlastní teď byla zničena a neexistovala snad příhodnější chvíle, kdy by se měl objevit. Jenže ticho zvenčí tomu ani v nejmenším nenasvědčovalo. Slyšela jen tlukot vlastního srdce a Blacka sípajícího někde opodál. V té tmě bylo velmi těžké odhadnout kde se vlastně nachází a tak jen namátkou zašátrala kolem sebe. Nenahmatala ale nic než prach a staletou špínu. Ten přístěnek musel být podle všeho větší, než se zdálo. Docela tiše se zvedla do polosedu a natahovala se směrem, kterým tušila dveře. V téhle tmě nemělo smysl cokoli dělat a trocha světla by mohla příznivě nahrát v její prospěch. Konečně stiskla kliku, ale ta jen naprázdno cvakla. Nic se nestalo dveře dál zůstávaly zavřené i po opětovném stisknutí.

"Co sis myslela La Rose?" ozval se z rohu místnosti Siriusův hlas a unavený smích. "Zamkly se za náma, stejně jako za mnou prve, když jsi je pak otevřela kouzlem pamatuješ?"

Snad poprvé v životě musela uznat, že má Black pravdu. Ruka jí bezvládně klesla zpátky do klína. Nic horšího se vážně nemohlo stát. Zůstala tu trčet zavřená v prachu a špíně s člověkem, kterého by nejradši na místě zabila a ještě ke všemu ve tmě a bez hůlky, ideální situace. Luciusi, kde krucinál vězíš?

"Tak co? Jsi alespoň spokojená?" ptal se dál její spoluvězeň. "Nebo čeho jsi vlastně chtěla docílit?? Proč to děláš??"

Viwian se vyčerpaně uchechtla.

"Snad tady se mnou ještě nehodláš diskutovat Blacku. Mám ti vyjmenovat deset důvodů proč tě nenávidím, nebo jich chceš víc?"

"Času máme dost," shrnul to rezignovaně Sirius, evidentně unaven věčným válčením.

Tolikrát už přemýšlel, proč ho tahle Zmijozelská dívka vlastně tolik nenávidí, ale nikdy nepřišel na uspokojivý důvod. Protože je z Nebelvíru? Protože Bellatrix je jeho sestřenice? Protože se blbě kouká? Protože jí prostě není sympatický?? Milion důvodů, ale vysvětlení žádné.

"Ty mi nestojíš ani za jedinou větu." odsekla.

Věděl, že tím polibkem ji rozlítil daleko víc, než zamýšlel a ani nechtěl domýšlet, co by se stalo, kdyby téhle zvláštní situace využil a zkusil to znovu.. Přesto se rád pouštěl do riskantních podniků a zahrávání si s Viwian La Rose bylo jedním z nich. Neslyšně se přisunul o něco blíž k ní.

"Myslím, že jsem posledně tak docela nedokončil to, co jsem...." začal, ale do jeho slov se vmísila ozvěna přibližujících se kroků.

"Viw?" ozvalo se docela tiše odněkud z chodby. Ten hlas nebylo možné si i přes vzdálenost z jaké přicházel s nikým splést.

"Lu..!" chtěla vykřiknout, ale její volání zcela zaniklo v Siriusově dlani. "Ten nám tu zrovna chyběl." syčel jí do ucha a druhou rukou pevně objal kolem pasu.

Nevěděla co je horší, jestli bezmoc způsobená kouzlem, nebo to, že jí tu teď omezuje osobně. Kroutila se, kopala, snažila se mu zakousnout do dlaně a všemožně vytvořit, alespoň nějaký lomoz, který by naznačil, že jsou tady, ale Lucius si zřejmě ničeho nevšiml. Slyšela jak se kroky za dveřmi blíží a zase pomalu mizí, chtěla křičet, zavolat, že je i s tím dementem Blackem tady, ale Sirius držel pevně.

"To by se ti tak líbilo zavolat si na pomoc kamarádíčky co?" šeptal, zatímco rukou stále drtil Viwinu tvář.
"Jenže bez těch se budeš muset obejít, protože jsme tu jen my dva."

"A co si myslíš, že uděláš Blacku?" vykřikla, když konečně povolil sevření.

"Třeba to, co nenávidíš ze všeho nejvíc. Mýlím se, nebo máš z nějakého důvodu zvláštní odpor k líbání?" dráždil ji.

"Dotkni se mě a zemřeš!" procedila mezi zuby a znovu se pokusila odsunout co nejdál, ale i tentokrát se mu jí podařilo zachytit dřív.

"Uvidíme." pousmál se a přitiskl rty na její bránící se ústa. Tohle bylo něco zcela jiného než prve když v jejím těle scházela díky kouzlu potřebná živost. Napadlo ho, že tahle odměna a pomsta v jednom je ještě sladší než by kdy předpokládal. Zdálo se, jakoby ho svými provokativními výpady spíš přitahovala.
Zápasil se svíjející se Viwian sotva několik vteřin, když se uzamčené dveře konečně rozletěly a odvyklé zorničky překvapil ostrý záblesk světla.

"Snad neruším vaší intimní chvilku," ušklíbl se znechuceně Malfoy.

"Dost, že jsi tady!" vyštěkla na příchozího Viwian a prskala kolem sebe následky Siriusova polibku. Ten ji konečně ze sevření uvolnil úplně a překvapeně mžoural na tyčící se siluetu s dlouhými rozevlátými vlasy

"Ale no né, taťka Malfoy, kdo by to byl řek. Došli ti snad prváci, které bys mohl inzultovat na chodbách?" rýpl si Sirius ještě před tím, než ho do hrudníku naplno zasáhla kletba.

"Tohle tě naučí nezačínat si s nikým ze zmijozelské koleje Blacku!" syčel ledově Malfoy ve tváří ještě bledší než obvykle.

"Jestli se ještě jednou přiblížíš třeba jen na metr k Viwian tak..."

"Tak co?" zasípěl ochromený Sirius.

"Tohle! Crucio!" vzkřikl Malfoy bez ohledu na to, zda je tahle kletba zakázaná, nebo ne.

Sirius, který byl už tak dost zmožen předchozím bojem se vzepjal v bolestné křeči. Jeho řev se nesl prázdnými chodbami, ve kterých kromě jich tří nebylo ani živáčka.

Viwian se mezitím postavila na nohy, postavila se Luciovi po boku a s potěšením sledovala Siriusovo utrpení. Svíjel se před jejich nohama na kolenou, žíly na krku naběhlé, ve tváři brunátný. To bylo přesně to pravé co chtěli oba dva vidět.

"Pře...staň." chroptěl, zatímco další a další vlny bolesti zaplavovaly jeho nervy, tkáně a svalstvo. Na konto toho ho Lucius jen zprudka nabral botou do žeber.

"Teprve až si to zapamatuješ." neustával Lucius a dál trpělivě mířil na chlapce na podlaze hůlkou. V tom se zpoza rohu ozval další nepatřičný zvuk. Šoupavé kroky tentokrát provázel i kovový lomoz a rachot. Filch se vracel.

"Máš štěstí," pousmála se nebezpečně Viw a sklonila Luciovu ruku.
"Pro tentokrát....."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama